Vinohrady očima lidí s nimi spjatých

Vinohrady očima lidí s nimi spjatých

Kořeny mého vztahu ke (Královským) Vinohradům prorůstají od dětství, dospívání, mládí a zrání. Jsou součástí mých vzpomínek na šťastnou dobu prožitou s rodiči a babičkou, se sourozenci a kamarády z "našeho" domu v krátké ulici nad Národním muzeem, kde jsme si jako děti hrály. "Náš" dům tehdy vypadal krásně; fasáda z podlouhlých bílých kachlíků mu dodávala vznešenost a eleganci. Dům na Královských Vinohradech mě jako dítě nadchl; nebylo divu. Vždyť už název "Královské" znamenal přece pohádkové... Mlékárna, zelinářský krámek, trafi ka, koloniál i Strnadovo květinářství s bílou mramorovou sochou bohyně Afrodité – tyhle obchůdky poblíž našeho domu i provizorní kluziště u "lékařského domu" a koupaliště na "šancích" dávaly Královským Vinohradům punc kouzla. Přes všechny změny se čas od času vracím na ta milá místa a vidím je zase dětskýma očima.

Vinohrady byly a jsou pro mne i citlivým místem historie. Díky mramorovému pomníčku na jednom z domů v naší ulici jsem se učila poznávat hrdinství lidí v době okupace. Dodnes vidím ztepilou ženu – matku zastřeleného studenta pražské průmyslovky v době heydrichiády, jejíž slova o té době jsme dětskou duší vnímaly jako zlo, které musí být potrestáno... Budova Českého rozhlasu je pro mne symbolem statečnosti. Vždycky jsem byla pyšná na to, že stojí na Královských Vinohradech – dokonce poblíž našeho "domu"!

O svém vztahu ke (Královským) Vinohradům jsem se vyznala v knize ",Dům na Královských Vinohradech." Mgr. Kateřina Vávrová, ředitelka základní školy v Kladské Vinohrady, Královské Vinohrady… stala- li se tato čtvrť mojí srdeční záležitostí? Jak by ne, prožila jsem zde již půl století, narodila jsem se zde, bydlím zde, moje děti se zde narodily, prožila jsem zde ty nejkrásnější, bohužel i nejhrůznější chvíle svého života. I moji rodiče byli s Vinohrady spjati, můj tatínek prof. Padovec vedl dvacet let gynekologicko- porodnické oddělení ve vinohradské nemocnici a jeho práce o léčbě karcinomu děložního čípku založily dokonce tzv. "Vinohradskou školu". Kamkoliv na Vinohradech přijdu, všude se mi vybaví vzpomínky. Počínaje školou v Kladské, do které jsem vstoupila v osudovém roce 1968. A sama budova školy od skvělého architekta Turka mě nepřestane fascinovat. Vždy se budu obdivovat těm krásným činžovním domům, nádherným vilám – jako Kotěrova, Šalounova… kostelu Nejsvětějšího srdce Páně. Ulicemi Vinohrad by se nemělo spěchat, zkusme se někdy vcítit do role turisty a jeho očima pak vnímat to, co je nad námi.

prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, děkan 1. lékařské fakulty UK Praha Vinohrady a Nové Město jsou místem, kde jsem strávil skoro celý svůj dosavadní život. Narodil jsem se v porodnici v Londýnské ulici a odtud mne rodiče odvezli v kočárku do bytu na Vinohradské ulici. Pamatuji se na sáňkování v Riegrových sadech – na "dvoj nebo trojkopečák" a na různé klukovské hry v parku, v rozpadlém altánu v jeho horní části či opalování v teplých jarních dnech. Z řady míst v Praze je vidět moje škola Na Smetance, která nedávno oslavila své významné jubileum. Po základní škole jsem studoval na gymnáziu v Botičské ulici, zaměřeném na biologii a chemii, a často jsme se spolužáky chodili kolem Botanické zahrady a přes Albertov. Těmito místy procházím rád dodnes. Od roku 1984 jsem věrný 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy (dříve Fakultě všeobecného lékařství) – nejprve jako student, později jako její učitel a jako lékař ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Jak vidíte, ke šťastnému životu, studiu i práci stačí malý, krásný, historický klenot uprostřed Prahy. A tím Praha 2 dozajista je. Rád se procházím Kateřinskou zahradou nebo v okolí kostelů sv. Apolináře, sv. Kateřiny či chrámu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově, které byly založeny Karlem IV. před více než 650 lety. Tato část Prahy dýchá historií, magickým kouzlem, ale někdy také pulzující současností, třeba v podobě magistrály napříč Prahou. Doufám, že i v dalších letech bude Praha 2 místem symbiózy starých klidných zákoutí i moderního města a bude oslovovat další generace stejně, jako mne.

Josef Somr, herec Jsem rodák z Moravského Slovácka, z oblasti, kde se rodí nejen dobří lidé, ale i dobré víno. Bydlím v Praze od roku 1965 a na Vinohradech od roku 1967, takže větší část svého života. A bydlím na Vinohradech v ulici Moravské. To moravanství jsem si tedy zachoval a střežím. Jsem tady spokojený, přestože můžu mít různé problémy, ale snažím se vycházet se sousedy nejen z našeho domu, vnímám, že lidi se rodí, rostou a také umírají, kamarády potkávám a zdravíme se i na ulici, v obchodech, kde denně nakupuji, i v hospůdkách a vinárničkách v blízkém okolí. Jsem přesvědčen, že se chovám jako loajální občan – třídím odpad, nedělám výtržnosti a jsem dokonce smířen i s tím, že mi dvakrát vybílili byt a před domem ukradli auto. Jenom jednu věc jsem nepochopil, že Vinohrady jako městská část jsou rozděleny mezi Prahu 2, 3 a 10. Myslím si, že by si zasloužily v naší matičce Praze důstojnější postavení. Zdeněk Šputa, malíř Na Vinohrady jsem přišel jako student před 71 lety, našel si atelier a později i byt a dodnes tam zůstal. V této části Prahy proběhla celá moje činnost samostatného umělce. Ačkoli jsou Vinohrady v centru metropole, vyznačují se svou zvláštní útulností a klidem uprostřed rušného velkoměsta. Mám tu své procházky ulicemi a parky, svá divadla, galerie a kostely, ale také mnoho skrytých zákoutí i vinárnu pro své kamarády. Navázal jsem zde řadu krásných přátelství, která trvají už pět i více desetiletí. Se svou ženou tu mám svůj domov a hezké vzpomínky. Pro všechno, co jsem tu prožil, vás mám rád a zůstáváte navždycky Královské, moje Vinohrady.

Karel Rosík, jemuž se Vinohrady staly koníčkem Vinohrady, Vinohrady, ty pozlacená kleci mého dětství i stáří. Narodil jsem se sice "dole" na Karlově náměstí, ale stále jsem bydlel na Vinohradech. Proč "dole"? Inu proto, že Vinohrady jsou na kopečku a zbytek staré Prahy dole pod kopcem. Jako dítě jsem žil v Záhřebské a Lužické, za války Rankeově, po svatbě jsem se odstěhoval do Slezské. Jako kluci jsme se před válkou honili v prázdných ulicích bez aut, anebo v zákopech, které před Mnichovem nechal vykopat magistrát na ochranu občanů před bombardováním. Chodili jsme do Sokola v Riegrových sadech, v létě na letní cvičiště ve Slovenské, kde v zimě bylo kluziště. Přes Vinohrady projíždělo neméně než 11 tratí pouliční dráhy, z nich nezapomenutelná šestka od Dětské nemocnice, kolem tří hlavních nádraží, do Stromovky. Na konečné přešel řidič s klikou na druhou stranu vozu a jelo se vlastně zpátky. Jen ještě přehodil dveře a stupátka a bylo to. Tvář Vinohrad teď hyzdí magistrála, skleněné paláce a nové obytné bloky a hlavně otřesná stavba Dopravního dispečinku na Bojišti. Secesní Vinohrady se pomalu ztrácejí. Nebo je to jen názor staromilce? Karel Benetka, karikaturista Před dvaceti lety na našem vinohradském domě opravovali střechu. Položili střešní tašky namísto děr a ani si nevšimli, že na půdě zůstalo hnízdečko se dvěma opuštěnými holoubaty. Ujal jsem se jich, postavil jsem jim boudičku na své chalupě v Podkrkonoší a učil jsem je zobat drobečky, chodit, skákat a nakonec i lítat. Jednoho rána zmizeli. A tu mě napadlo, že se určitě vrátili do svých (i mých) rodných Vinohrad. Tenkrát, před dvaceti lety, tu bylo hodně holubů. Bylo tu totiž hodně děravých střech. Od těch dob se ale v Praze 2 všechno dost změnilo. Vyrostly tu krásné nové domy, některé i tančící, fasády těch starých, secesních se začaly znovu pyšnit renovovanými sochami a složitými ornamenty malebných dekorací. Parky a sady dostávají příděly nově vysazovaných stromů a chodníky už přestávají být překážkovou dráhou s občasnými vodními příkopy a zátarasy a natrvalo instalovanými lešenářskými konstrukcemi (proti padající omítce – na to už si asi mnozí mladí ani nepamatují). Teď už tady chybí snad jen nějaké ty futuristické závěsné garáže, aby tu místo modrých parkovacích zón mohly vzniknout rozsáhlejší pěší zóny a cyklostezky. Ale to snad až zase za dalších dvacet let... Jen těch holubů ubylo. Asi proto, že ve střechách vinohradských domů už není tolik děr.

    JUDr. Marta Ehlová, advokátka a spisovatelka