JAKO ZRNKA SOLI

Je souzeno spisovateli, aby žil dva životy. Svůj. A svého hrdiny, kterého stvořil. Oddělit ty dva životy neumím ani nechci. Když jsem dopsala třináctou povídku a svého Lvíčka vypravila do světa, přepadl mě pocit prázdnoty a stesk. Díkybohu to netrvalo dlouho. Čirou náhodou jsem potkala mládence, který se Lvíčkovi podobal. „Tak mi klidně říkejte Lvíčku,“ usmál se mládenec, když jsem mu prozradila důvod svého zájmu. Připadal mi, že právě vystoupil z mé knihy – a já jsem okusila to, co Lvíček. Že tenhle neznámý/známý je pro mne stejným zrnkem soli, jakým byli pro mého Lvíčka jeho kamarádi. A stesk se rozplynul jako pára nad hrncem v jedné mé povídce…