"Markétka si musí svůj život prožít, Bohémo, se vším všudy, jako každý člověk na světě."

"Ano, ano! Ve velkém kuželu, co je v něm všechno uspořádané... V kosmu!"

Bohéma byla nadšená. Kosmos jí byl vším a s jistotou se v něm pohybovala. Vždycky o něm mluvila s rozhledem vladaře jedinečného království. Tam byla doma.

Magda jí ten její svět dopřála. Znala její představivost; Bohéma načínala nespočetná slova i věty, které ovšem nedokončila, a pouštěla se do nových, opět bez konců a začátků.

Vrchní sestra využila monologu Bohémy a vrátila se k Markétce. Zamyšleně nad ní stála a při kolovrátku Bohéminých dalších slov o nové pacientce uvažovala. "Možná že z ní bude taková umělkyně, jako jste vy, Bohémo," řekla pak do nezvyklého ticha. Rychle se otočila a zahřálo ji, jak nalíčená tvář staré ženy zazářila a bezzubá, do špičatého srdíčka namalovaná ústa se roztáhla do šťastného úsměvu. Obočí vykreslené do půlkruhu černou linkou se vysoko zvedlo a na čele shrnulo napudrované vrásky do růžových varhánků. Magda dobře věděla, na jakou strunu ješitné Bohémy zahrát.

"Až se probudí, musím jí říct spoustu věcí. Všechno ji bude zajímat, protože to jsou důležité věci, co pro ni mám," žvatlala radostně Bohéma a třásla hlavou, až se jí žluté lokny sepnuté vlásenkami houpaly sem a tam.

"Budu zpívat!" zvolala. "Jenom pro ni. A uspořádám na její počest koncert v kosmu. Sestřičko, jenom pro ni!"

Bohéma se nezadržitelně dostávala mimo zdi kliniky. "Budu ve svých slavných šatech, hrát bude kosmická hudba a všechno bude nádherné, nádherné! Už aby to bylo, už aby se probudila!" tleskala chabýma rukama. Magda kývla hlavou.

"Podívejte se, sestřičko, jsou pravé, opravdové! Zatahejte si za ně," důvěrně se k ní naklonila Bohéma a vrásčitýma rukama dotírala, aby se sestra přesvědčila, jaké že to má vlasy.

Magda ji za vlasy jemně zatahala. Kolikrát to už udělala, a vždycky předstírala překvapení, že tak nádherné lokny nikdy v životě neviděla. Zvykla si už na tu proceduru, opakující se téměř pravidelně. Bohéma se pokaždé dmula pýchou nad svými mimořádnými kvalitami. "Však já vím, jsou pravé. Počkejte..., počkejte, Bohémo, něco mě teď napadlo," ožila Magda okamžitým nápadem. "Ten koncert je vlastně báječná věc. Dám vám důležitý úkol, poslouchejte. Máte postel vedle Markétky, jste k ní tedy nejblíž. Jakmile otevře oči, hned mi to přijdete říct. Oznámím to panu doktorovi. On pak na váš koncert přijde. To vám už teď za něho slibuji."

Bohéma zářila. Magda ji ještě jednou zatáhla za bohaté lokny.

"Spoléhám na vás a věřím vám, Bohémo," dodala vážně. Vstala. U dveří se otočila. Umělkyně se náhle napřímila, rozpřáhla ruce a něco nesrozumitelného zanotovala. Pak přestala jevit zájem o okolí a její zpěv se změnil v drmolení. Obrátila se k Magdě čelem a obdařila ji bezzubým úsměvem. Potom se opět ponořila do svého kosmu...

"Dobrý den, Magdo, jak se vám daří?" uslyšela vrchní sestra za sebou příjemný hlas.

Hned věděla, komu patří. Po schodech sbíhal vysoký světlovlasý muž na prahu středních let, jehož pohledná snědá tvář kontrastovala se sněhobílým lékařským pláštěm.

"Dobře, pane doktore, dobře," pokusila se Magda o úsměv, ale neodpovídal jejímu zamyšlení. Lékař se na ni díval s neskrývanými sympatiemi i s otázkou. Ve snaze odvést jeho pozornost od svých starostí neúspěšně opakovala pokus o úsměv.

"A můžu se zeptat i já vás, pane doktore?" otázala se váhavě.

Doktor Marek Fox ji vzal přátelsky kolem ramen. "Nepřesvědčila jste mě o tom, co říkáte, Magdo. Co vás trápí?" zeptal se přívětivě.

Jeho sytý hlas ji dovedl vždy pohladit. Chvíli váhala, chtěla sklopit oči, avšak on jí to svým pohledem nedovolil. Konečně dala průchod citům.

"Ta naše malá pacientka, pane doktore. Je to s ní stále stejné. Když se na ni dívám, nedovedu se vyrovnat s tím, co se stalo... Musím na to myslet. Mám strach! Hrozný strach, aby se to neopakovalo!"

Fox zpozorněl.

"Malá pacientka?" podivil se. "Ano, už vím, to je ta dívka..." Vzpomněl si, o kom je řeč, a s pochopením pro starosti vrchní sestry po ní opakoval: "Malá pacientka." Nepatrně zesílil stisk. "Chápu vás, Magdo, chápu. Ale nesmíte tomu podléhat. Nikdo z nás tady, na klinice, tomu nesmí podléhat... Všichni se s tím musíme vyrovnat a věřit, že se to nebude opakovat..." Poslední slova řekl v zamyšlení, jako by si uvědomoval neuskutečnitelnost svého přání. Vážně se k sestře obrátil.

"Předpokládal jsem, že mě doktor Petr bude o té pacientce informovat ještě před vizitou. On je jejím ošetřujícím lékařem. Byla jste u ní, Magdo?" "Ano, pane doktore. Právě teď. Něco mě napadlo a hned jsem to uskutečnila," řekla Magda veselejším tónem.

Doktora Foxe ta změna potěšila. Místo dotazu jen tázavě zvedl obočí.

"Bohéma, pane doktore. Bohéma, však ji znáte," usmála se laskavě sestra. "Leží na stejném pokoji jako Markétka..., tedy naše nová pacientka. Postel má vedle ní. Pověřila jsem Bohému, aby Markétku hlídala a hned nám oznámila, až otevře oči. Byla tak šťastná!" Doktor Fox se srdečně zasmál.

"To vypadá na další koncert, Magdo, a já budu zase trpět!" pochopil.

S chutí přikývla.

"Máte pravdu, pane doktore, zve nejen vás, ale i vaši paní."

Doktor Fox zvážněl.

"Pošlete ke mně doktora Petra. Ať přijde ihned. A doneste mi chorobopis té dívky."

Zamířil do své pracovny vedoucího lékaře oddělení psychiatrické kliniky. Chvíli se ještě zdržel na sesterně a pak už na něho v pracovně čekal vyžádaný chorobopis. Vzápětí se do pracovny dostavil i sekundář, doktor Petr.

"Stav pacientky přivezené na naši kliniku je nezměněn... Je nezměněn. Většinou spí, je apatická ke všemu a ke všem. Nasadil jsem umělou výživu a...," nedokončil Petr větu.

Doktor Fox ho přerušil.

"Pane kolego, vy o ní nevíte vůbec nic! Proč? Nic není ani v chorobopisu. Podle něho by tady snad ani neměla být! Váš zájem je pro mě dostatečně ilustrativní. Tyto zápisy, pokud vidím, jste dokonce ani neudělal vy... Předpokládal jsem, že se na náš rozhovor připravíte. Přitom jde o mimořádný případ!"

Doktor Petr stál před nadřízeným jako káraný žák na stupínku. Po malém zaváhání se pokusil dodat alespoň něco:

"Pacientka odmítala i stravu, proto ta umělá výživa." Pohled doktora Foxe ho zmrazil. Petr najednou nevěděl jak dál. Vzápětí se vzpamatoval a trochu překotně, jako by nadřízeného žádal, aby ho dál nepřerušoval, pokračoval:

"Pokud jde o konkrétní stav – převážně spí, je apatická, nekomunikuje. Proto v podstatě k žádné léčbě nedošlo. Proto... proto ji prozatím necháváme být... Jen tak, jak je," dokončil monolog s viditelnou úlevou, dokonce zlehčujícím tónem. Zarazil se však, když si všiml upřeného pohledu doktora Foxe.

"Lépe řečeno bez povšimnutí. Necháváte ji jejímu osudu!" doplnil Fox stroze. "Doporučuju vám hovořit v jednotném čísle, pane kolego. Vím, že ne všichni na mém oddělení ji nechávají být, abych přesně použil vaše slova, jen tak! Nejenže o ni mají zájem, ale dokonce i starost," dokončil tvrdě. Přísně se zadíval na překvapeného sekundáře.

Ten se původně domníval, že se bude konat obvyklá formální diskuse před ranní vizitou, a byl nyní nemálo rozčarován.

Doktor Fox seděl zdánlivě klidně za stolem. Očima přehlédl popis stavu oné téměř anonymní pacientky, skromné jako těch několik řádek napsaných úhledným písmem. Zřejmě její stav dělá starosti pouze vrchní sestře a Bohémě...

Jak znám Magdu, člověka s mimořádným smyslem pro spravedlnost a mateřským citem, musím její slova brát s rezervou, dokud se sám nepřesvědčím, uvažoval v duchu.

Jemně bubnoval prsty na stůl, a to prozrazovalo, že klid pouze předstírá.

"Jakou diagnózu jste určil, pane kolego?" otázal se sekundáře. Aniž vyčkal odpovědi, pokračoval: "Předpokládám, že si uvědomujete závažnost případu. To děvče utrpělo hluboký otřes vinou mimořádného zážitku, který ji pravděpodobně poznamená na celý život. Oba víme, že léčba bude náročná. Zvláště od lékaře bude vyžadovat víru, že jí další, pozitivní události pomohou překonat vzpomínky. Musím konstatovat, že jsem vaším přístupem nemile zaskočen." Doktor Fox vstal a přistoupil k sekundáři. "Co se s vámi děje, doktore?" zeptal se nesmlouvavě. "Nechcete mi to vysvětlit?"

Doktor Petr, bílý jako křída, měl orosené čelo, ale mlčel. Zkušený psychiatr, jakým doktor Fox samozřejmě byl, poznal, že kolega s něčím bojuje. "Pane kolego, vy máte z něčeho strach?" zeptal se již mírněji.

Petr sklonil hlavu. Po chvíli nesměle požádal: "Přeložte mě na jiné oddělení, pane doktore, třeba na uzavřené. Já, já ten případ nezvládnu, myslím... Nemyslím, vím, že ho nezvládnu!" Petr zvedl prudce hlavu a zadíval se nadřízenému do očí. "Nenechám se zničit! Nedám si zkazit existenci! Jsem ženatý, mám syna na studiích. Nechci, aby mi někdy vyčítal, že kvůli mně nedostudoval!"

"Jakou to má souvislost s principy medicínské etiky?! To musí pochopit jak vaše žena, tak studující syn. Jestli se nemýlím, chce se také stát lékařem. Nezajímá mě nic jiného než to, jak plníte své povinnosti. Pokud je nejste schopen plnit zde, pak ani jinde! Vaše vysvětlení je pro mne nepřijatelné!" rozhořčil se doktor Fox, přistoupil k Petrovi a pak dodal: "Na uzavřené oddělení vás nepřeložím, ale s ohledem na stav pacientky vám tento případ odebírám a vezmu si ho na starost sám. Z vašeho přístupu nebudu vyvozovat žádné závěry jen díky tomu, že až dosud jsem byl s vámi spokojen. Panu primáři to vysvětlím. Můžete se ovšem spolehnout, že tento rozhovor zůstane mezi námi dvěma. Teď se jděte připravit, za chvíli začíná vizita."

Doktor Petr se s viditelnou úlevou uklonil a tiše opustil pracovnu.

Fox stál u stolu a zamyšleně hleděl do otevřeného chorobopisu. Ozvalo se zaťukání, otevřely se dveře a objevila se vrchní sestra Magda.

"Pane doktore, jsme připraveni na vizitu."

Vedoucí lékař zvedl hlavu a nepřítomně se na ni usmál.

"Ano, děkuji, Magdo."

Doktor Fox přívětivě pozdravil pacientky v rozleh16 lém pokoji. Bohéma ho vítala bezzubým úsměvem a šla mu vstříc s nataženou rukou, v níž svírala staromódní hřeben a zrcátko. Už ze zvyku s ní prohodil pár laskavých slov, vždyť neodmyslitelně patřila k jeho oddělení. Veškerá jeho pozornost však patřila vedlejšímu lůžku. Nevnímal hlášení doktora Petra ani slova vrchní sestry. Stav ostatních pacientek znal přece dobře a věděl, že se v podstatě nemění.

Přešel k posteli u okna a poprvé se zadíval na mladou pacientku, éterickou bytost ponořenou do hlubin mlčenlivého světa, který ji dlouhé dny odděloval od toho skutečného. Díval se, jak dívka odevzdaně leží, odsunuta na periferii zájmu ošetřujícího lékaře, a připomněl si výstižná slova vrchní sestry: malá pacientka... Byl zaujat jejím zjevem, jenž byl jakoby zahalen neproniknutelným tichem, přístupným v tom okamžiku výhradně jemu... Cítil to tak, vnímal i její zvláštní přitažlivost, která mu bránila od ní odtrhnout oči. Plně tu dívku do sebe vstřebával. Lehce, bez překážek vstoupil do jejího světa, který ho sice zaskočil, ale zároveň i fascinoval. Podvědomě, v pudu sebezáchovy, se mu přesto bránil.

Nakonec podlehl okouzlení tou tichou dívčí tváří s rozsypanými pihami, lemovanou zlatočervenou nádherou prstýnků vlasů s drastickými stopami sežehnutí. Ohrnuté rukávy nemocniční košile odhalovaly útlé ruce s prsty zapletenými do sebe. Ty prsty připomínaly mistrovskou sochařskou práci.

Tak tohle je ta dívka, která rozbouřila hladinu celého města, celé země! Dívka, z níž má doktor Petr strach... Nebylo důležité, z čeho ten strach pramení. Doktor Fox si sedl na okraj postele a vystavil se zvláštnímu fluidu, které jeho osobnost úrodně přijímala. Čas se zastavil a on se odpoutal od místa a lidí kolem sebe. Dotkl se ho jeho vlastní osud...

Jako film se mu v hlavě promítla událost, jejíž následek teď před ním bezbranně ležel.

Hořící tělo mladého muže uprostřed centra města... Lidé v němé hrůze nejsou schopni jakéhokoliv zákroku. Náhle vybíhá dívčí postavička a běží k hořící pochodni. V běhu si sundává kabát a pokouší se jím uhasit plamen...

Něco volá, nikdo neví co, zřetelné je jen jméno, jméno hořícího muže. V zoufalství mu dívka vyznává lásku. Bojuje s plamenem, který už přeskočil i na ni, ožehl jí vlasy a zapálil šaty. Někdo z přihlížejících se konečně vzpamatoval.

Bodrý muž v tramvajácké uniformě vyrve dívku sílícímu plameni a přehodí přes ni svůj těžký kabát... Ona bez přestání křičí a popálené ruce vztahuje k hořící postavě, k níž se vrhlo několik dalších lidí. Přijíždí sanitka a policejní vůz, aby se postaral o pořádek... Dívka s ožehnutými kučerami vlasů až symbolické barvy plamene bojuje v náruči tramvajáka... I ji odváží sanitka v doprovodu zachránce. Nikdo neví, kdo ta dívka je. Pak už je v nemocnici, kde jí ošetří popáleniny a rozhodnou o její hospitalizaci na psychiatrické klinice... Tak se pacientka dostala na toto oddělení. Doktor Fox byl v té době na zimní dovolené. Hory v zimě si nikdy neodepřel. Letní dovolenou dokázal oželet, ale lyže nikdy. Podrobnosti o celém případu se dozvěděl až po návratu na kliniku, i když o šokujícím mladíkově činu se už předtím samozřejmě dočetl v novinách. Nikdy by ho nenapadlo, že se dostane do takové blízkosti událostí, jimž tou dobou věnovaly pozornost všechny světové listy na titulních stránkách. Jako z dálky k němu nyní doléhal hlas popisující stav pacientky a způsob léčby – stejnými slovy jako před chvílí v jeho pracovně.

Stáří necelých dvacet let, studentka hudební akademie... Tolik se dalo vyčíst z jejího vysokoškolského indexu. V tom zdánlivě křehkém stvoření se ale ve vypjatém okamžiku objevila energie a rozhodnost vlastní spíš mužům...

Anotace

Marta Ehlová: Zelená vrátka s lampionem, vydalo nakladatelství LIKA KLUB, Praha 2001

Autorka mimořádně obdivuhodné prvotiny je ve věku eufemisticky nazývaném střední. Dosud publikovala články z historie a také ze své odborné praxe, neboť je advokátkou. A to je fakt, který by měl mít na paměti čtenář příběhu o traumatizujícím období roků 1968 - 1969 a následujících let. V centru příběhu se odehrává setkání, poznání a následné okouzlení mezi úspěšným mladým primářem a harfenistkou. Doba je rušná, dokonce až příliš, kabáty se převlékají či přímo obracejí naruby, jedinci se ocitají pod koly dějin. Slova se proměňují ve zraňující šípy a spolehlivé mezilidské vztahy se stávají stále lehčími, až váží méně než vzduch a není tedy divu, že mizí. Vše, co se děje a co kdo řekne, zaslechnou i jiné uši, nebo se jim to donese. Ovzduší optimismu a důvěry v budoucnost škrtí tvrdá realita, která dosedla na celou společnost jako temný příkrov, aby zdusila jakékoliv samostatné uvažování a myšlení.

Z úspěšného a zřetelně nadaného primáře se stává štvanec, k čemuž mu dopomůže i rozvádějící se manželka. A přece existují skupinky lidí, kteří si chrání alespoň své vztahy a existenci. Pravda, bídnou. Ta doba byla příliš tvrdá a velice dlouhá, zlomila až příliš mnoho charakterů a vyprázdnila slova jako věrnost, přátelství a svobodné myšlení. Právě proto bychom si ji ale měli připomínat nejen my, kteří jsme ji prožili, ale také mladší generace. A tady se otevírá prostor pro obdiv k autorce Martě Ehlové, která se dokázala vžít nejen do pocitů postav příběhu, ale zachytila i onu strastiplnou dobu, ze které si nejlépe pamatujeme anekdoty. Oni, ti protivníci na druhé straně barikády, nebyli jenom tak hloupí, jak jsou líčeni v humoristických příbězích, byli i příliš mazaní a zatraceně nebezpeční. Mnozí z nich žijí dosud a vůbec se nestydí. Žijí ale také ti mladší, jimž by se podobný způsob vládnutí doopravdy líbil. Kategorie etiky zůstává stále stejně palčivou, dnes jako tehdy.

Malé pražské nakladatelství LIKA KLUB znovu projevilo odvahu dát šanci nekomerčnímu titulu ve skvělém grafickém a polygrafickém provedení. Pozoruhodná je pečlivá redakční příprava publikace Jiřinou Tejkalovou a její dnes už téměř nevídaná práce na textu s autorkou.

Anna Vejvodová 24.9.2002

Autorka je novinářkou z oblasti ženských časopisů.

Ehlová, Marta - Zelená vrátka s lampiónem

Román. Vydalo nakladatelství Lika Klub s. r. o., Praha 2001

Není zvykem naší redakce otiskovat informace o beletrii. Jestliže činíme výjimku, pak proto, že jde o zajímavé dílo naší pražské kolegyně – advokátky. Lze je označit jako milostný román – křehký příběh milenecké dvojice – úspěšného psychiatra a jeho nedobrovolné pacientky, mladičké varhanistky. Děj je zasazen do krizových let kolem roku 1968, část se odehrává též před soudem a ve vězení. Jedním z hrdinů je též pražský advokát. Klíčové politické události kolem roku 1968 jsou motorem osudu hrdinů, kteří by se jinak ztěží ocitli na stejné straně barikády a jejichž příběh by se bez zásahu dějinných peripetií asi nikdy neodehrál. Kniha, která vyšla v říjnu t. r., byla v prvých týdnech v pražských knihkupectvích jedním z nejprodávanějších beletristických titulů. V Praze ji lze zakoupit m. j. v knihkupectví Akademia, Václavské nám. 34, lze ji též objednat přímo u nakladatele (LIKA KLUB, Kostnické nám. 5, tel. 627 97 27).

V. Mandák