Prázdninové město je jiné

Prázdninové město je jiné

Jedno z míst, kam v létě ráda chodím, je Vyšehrad. Z vinohradské Zvonařky to je menší turistický výšlap; dát se přes Folimanku, podejít sloupy Nuselského mostu, pak podchodem pod železnicí, klikatými cestičkami se vyšplhat ke Kongresovému centru a už jen zvolna dojít k cíli. Pohled ze šancí na klidně plynoucí Vltavu a Císařskou louku, kam jsme se jako děti chodily na celý den koupat, bývá pokaždé báječnou relaxací. Cestičkami seběhnut dolů, zamířit do Vyšehradské, u školy si připomenout studia na gymnáziu v Botičské, pak vzhůru kolem Botanické zahrady, zabočit k Apolináři a přes Fügnerovo náměstí Bělehradskou domů. Prázdninová Praha je jiná. Návštěvníci si město tak trochu přizpůsobí obrazu svému; město zvučí nářečími ze všech končin vlasti i všemožnými cizími jazyky. Někteří lidé svým obdivem Prahu naplní úctou i pokorou. Jeden příklad: v tramvaji vedle mne seděla rodina se dvěma školáky, podle mluvy byli jistě odněkud z Moravy, kluci nadšeně komentovali ruch na ulici; rodiče se za ně s provinilým výrazem ve tváři neustále omlouvali... 

    JUDr. Marta Ehlová, advokátka a spisovatelka