Múza Karla Svolinského

• Při čtení tvé knížky jsem měla pocit, že vztah mezi vámi byl podobný tomu, co zažíval ve stáří Goethe. Blíží se takové srovnání realitě? Blíží.

• Zatím jsi vydala tři knihy – poslední Dům na Královských Vinohradech je reminiscencí na tvé dětství, předtím vyšla útlá knížka o tvém příteli Svolinském a prvotina Zelená vrátka s lampionem, inspirovaná zřejmě osudem Jana Palacha. Na čem pracuješ teď?
  Odpovím otázkou: Nebudeš se zlobit, když na tu otázku neodpovím? Prozradím jen, že na jedné knize teď dost intenzivně pracuji – měla by vyjít v příštím roce, druhou mám rozepsanou prozatím jen v hlavě (k tomu je dobrý ten relaxační úklid), a o dalším tématu přemýšlím.

• Tak budeme mluvit o reáliích. Například o dětství, rodině a studiích ...
  Jsem nejmladší ze tří dětí, bratr Vladimír je o šest let starší, sestra Maří Magdalena o dva roky. Tatínek Vladimír Adámek byl právník, ovlivnil mé rozhodnutí studovat práva. Maminka Vilemína byla okouzlující (i ve stáří) vysoká štíhlá blondýnka s blankytnýma kočičíma očima a se silným sociálním cítěním. Významnou osobností v životě nás dětí byla maminčina matka – babička Karla. Přísná a milující – pamatuji se na její ,,černé hodinky", které se odbývaly v čase podvečerním v naší kuchyni. Babička vyprávěla o svém dětství a mládí (narodila se rok po otevření Národního divadla), její podmanivý hlas dával vyprávění neopakovatelné kouzlo... Základní školu jsem navštěvovala v Ječné ulici na Královských Vinohradech, kde jsem poznala báječnou bytost, na kterou nemohu zapomenout, třídní učitelku Bertu Velebilovou. Gymnázium jsem pak vychodila v Botičské ulici, situované v části budovy ministerstva spravedlnosti. Ve škole se mi moc nelíbilo, byla mimořádně přísná – alespoň tak jsem to tehdy vnímala. Zato na studium na právech vzpomínám ráda. Fakulta mi konvenovala, ráda jsme se učila na zkoušky, velkým pomocníkem mi byl tatínek – když jsme spolu debatovali o právní teorii byla jeho pomoc neocenitelná. Díky němu jsem snadněji chápala ryze abstraktní právní pojmy.

• Hned po škole jsi začala v advokacii?
  V advokacii působím od 1. dubna 1972. Měla jsem životní štěstí, protože zaměstnání se stalo zároveň mým koníčkem. Dnes už tomu tak není – koníčkem se pro mne stalo psaní. To mě odpoutává od reality pro mne občas těžko stravitelné. V psaní žiju v jiném světě – ve světě, který přizpůsobuji svým hrdinům. Baví mě vytvářet své románové hrdiny – jsou to skuteční lidé, složení jako mozaika z několika jiných bytostí. Například svou poslední knížku Dům na Královských Vinohradech jsem psala z pocitu sebeobrany; vzpomínka na bezpečné rodinné zázemí mi totiž pomáhá překonávat agresivitu současného světa.

• Mám tomu rozumět tak, že v naší době ,,práva nejdou", nebo jsi koníčky přepřáhla kvůli většímu zájmu o psaní?
  Jen v odpovědích na dvě otázky se nebojím vyslovit slovo ,,štěstí": při dotazu, jaké bylo moje dětství, a když jsem tázána na moji profesi. Dětství je už uzavřená kapitola mého života; advokacie ne. Ale jak člověk dospívá, zraje a – nebojím se říct – stárne, přirozeně mění i pohled na svět. A přitom náhle objeví něco, co převrátí i prioritu jeho zájmů. To je můj případ. I když se věnuji psaní, svůj život bez advokacie si nedovedu představit. Na téhle profesi mě odjakživa přitahovala její výjimečnost: advokacie je poslání – povolání pro odvážné. Proto člověka zahřeje u srdce, když advokát, bez ohledu na to, koho obhajuje či zastupuje, vyvrátí svou profesionalitou často neoprávněný pocit veřejnosti, že ,,práva nejdou".

• Mohla bys srovnat advokacii v době, kdy jsi začínala, s dnešní praxí?
  Mohla, i když nerada. Člověk se přece jen neubrání melancholii, když vzpomíná na to, co není, nebo to není už takové, jak bývalo. Štěstí jsem měla na své první kolegy z Advokátní poradny 7 na náměstí Bratří Synků v Praze 4-Nuslích, mezi nimiž jsem v sedmdesátých letech prožila svá koncipientská léta i první roky své advokátní samostatnosti. Doktoři Miroslav Horný, František Vízek, Stanislav Půta a doktorka Jana Kandová byli jedním slovem báječní kolegové, přátelé. Však na ně také stále ráda vzpomínám. Myslíš, že by se dnes stalo, aby advokát na dotaz koncipienta, jak s kauzou naložit, prohlásil: ,,Práskni žalobu, budeme mít aspoň judikát"? Dnešní advokacie je jiná než ta, která pro mne bývala koníčkem. Změna je přirozený jev. Nemohu se však smířit s tím, jaké vztahy v advokacii bohužel dnes často převažují. Ta tam je kolegialita, dobré vychování jakoby už dávno vzalo za své. Přátelské popovídání s kolegou se dnes téměř nenosí. Zaplaťpánbůh, že se staré dobré zvyky ještě udržely mezi námi – vrstevníky, a že existují i s mladšími kolegy. Jak milé je, když se potkáme! A pokud není čas na pár slov, i zvednutá ruka na pozdrav potěší....

• Jak se vůbec stalo, že jsi začala psát něco jiného než to, co obsahují advokátní spisy?
  Každý člověk má v sobě zřejmě ukryto něco, o čem neví. Něco, co náhle procitne a změní mu život. Když mi kdosi kdysi položil podobnou otázku, vybavil se mi horský pramínek: dere se na povrch a přes netušené překážky si hledá cestičku k lidem. K takovému pramínku přirovnávám své začátky. Nejdřív jsem si své příběhy psala jen v hlavě, ale v jistém okamžiku to muselo ven, na papír. A to bylo to nejtěžší. I dnes, když už mám s psaním určité zkušenosti, pociťuji pokaždé, když si sedám k textu, určitou trému sama před sebou. Naučit se psát je dřina. Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala s profesionálem, který mi fandil, ale zároveň mi neodpustil vůbec nic z toho spisovatelského řemesla. To, že mě nyní ,,bere", je pro mne odměnou ze všech největších. Psaní je pro mne jedinečný pocit seberealizace a také svobody....

• Uplatnila jsi svůj literární talent i v právnické literatuře všedního dne (smlouvy, vyjádření k žalobám atd.)? Je podle tebe úroveň praktického právnického jazyka lepší či horší než dříve?
  V každém svém písemném projevu se snažím dodržovat pravidla českého pravopisu a neurážet svou mateřštinu. Smlouvy neposkytují příliš prostoru pro uplatnění literárního talentu. Něco jiného je to u žalob či u vyjádření k žalobám. Zejména v rodinných věcech se při dobré vůli může vytvořit i docela zajímavé literární dílko. Z rozličných podání, která se mi dostala do rukou, jsem vypozorovala jeden jev: většina jejich pisatelů neumí ukončit větu. Píšou, píšou, a ne a ne skončit. Takže když se člověk dobere konce, neví už, co bylo na začátku. Taková věta se dá změřit na centimetry. Přitom zjistíte, že výrazy jako ,,vzhledem k tomu", ,,s ohledem na to", či ,,co se týče" se to jen hemží. Jak tito lidé píší, tak i mluví. V roce 1997 jsem na toto téma přispěla do Bulletinu advokacie článkem ,,Kolegové pomozte!". Nezjistila jsem, že by ,,nápaditost" pisatele dopisu, o němž je v článku řeč, byla překonána. Zde je z něj výňatek: ,,Další čtvrtek ve 41. týdnu otec bude mít nezletilou opět u sebe ve středu, jak výše, se stejným způsobem převzetí i předání a zároveň v tomto týdnu 40. a 42. otec bude mít u sebe též nezletilou v sobotu... Následující styky, nebudou – li upraveny již pravomocně, budou probíhat takto: ve 43. týdnu bude mít otec nezletilou u sebe ve čtvrtek, jak výše uvedeno a ve 44. týdnu rovněž opět ve středu s tím, že nezletilou již bude mít od pátku.... S ohledem na výše uvedené i s ohledem na tu skutečnost, že není možné, aby otec vracel nezletilou matce do ordinace, neboť se již stalo, že matka složitě zajišťovala návštěvu u pacienta kolegyní, aby byla v původně námi dohodnutou hodinu přítomna, když má za povinnost, byť za 2 minuty 3 hod. zazvonil pacient s nutností návštěvy, na tuto návštěvu vyjet, bude vhodné, aby se další režim styků otce s nezletilou odehrával jednak za přítomnosti odborníků – zejména na přebírání otce, ale hlavně tak, aby nezletilá mohla být přiváděna matce domů, nikoliv do ordinace." Jak vidno, český jazyk má bohužel i v právnickém světě osud stejný, jaký má v jiných oborech.

• Jak vypadá tvůj docela všední, obyčejný den (... k večeru o půl šesté)?
  Chtělo by se mi odpovědět – obyčejně. Jenže to nejde. Já totiž obyčejné dny nemám. Každý den je pro mne něčím výjimečným; v profesi, v osobním životě, v osudech mých blízkých, přátel či klientů. Vždyť každý den s sebou přináší ,,hvězdnou minutu lidstva", a v každém dni je také ten který z nás ,,hrdinou okamžiku".

• O koho se doma staráš?
  Přes týden většinou sama o sebe a o jezevčíka Štěpánka. O víkendech se o mne stará můj manžel. Podle rodinné zvyklosti mi například nosí ráno do postele kafíčko. On se rozhodl trávit důchod spíš v naší vilce u Prahy (což mu schvaluji a závidím), než v pražském bytě. Takže si tam spolu užíváme téměř veškerý volný čas. Manžel nakupuje, vaří, já relaxuji při úklidu, jelikož si při tom můžu popřemýšlet. Protože Štěpánek vyžaduje po operaci páteře zvýšenou péči, je tahle starost skoro výlučně mojí záležitostí. Vymyslela jsem pro něho dokonce i speciální kšírky na chození, které – a to se musím pochlubit – ocenil i lékař brněnské veterinární chirurgické kliniky, který Štěpánka operoval.

• Psaní je pro tebe jedinečný pocit seberealizace a svobody, jak jsi pravila o pár odstavců výše. Podle některých se však svoboda dostavila do našich krajin až po roce 1989. Svoboda volby zde ale byla podle mého názoru i v době, kdy plynula nejplodnější léta našich životů, zatímco kolem řádil totáč.
  Souhlasím, že svoboda volby zde byla už před rokem 1989, ba ještě dříve. Od nepaměti. Stačí podívat se do historie naší země. Jan Hus se svobodně rozhodl neodvolat svou pravdu, Jan Palach se svobodně rozhodl pro smrt upálením, za protektorátu se lidé svobodně rozhodovali pro ilegální činnost atakdále. Není zřejmě tak důležitý výběr možností mezi čím volit. Člověk se nakonec stejně rozhoduje jen mezi dvojím: udělat – neudělat. Na toto téma jsme si jednou zajímavě popovídali s panem profesorem Pafkem. To je velmi moudrý pán. Tématu ,,svobodná volba" věnuje celou kapitolu ve své knížce ,,Medicínmani". Domnívám se, že existují lidé, kteří z nedostatku odhodlání žehrají na nesvobodu. Moje devadesátiletá tetička prožila terezínské ghetto, Osvětim, pochod smrti. Říkala mi, že i v těch nejtěžších chvílích si dokázala zachovat svobodnou mysl. Také mám svůj recept, jak si zachovat svobodu, byť jsem někdy obklopena lidmi, s nimiž nechci mít nic společného.

• Značná část mladší generace má z přemíry svobodné volby zřejmě hrůzu a uchyluje se k závislosti, zejména drogové. Svobodné počínání těchto drogistů ovšem obtěžuje a ničí životy jiných svobodných osob. Jaká bys navrhla řešení tohoto problému?
  To chceš na mě moc! Kdybych věděla jak na to, už dávno bych to udělala a na světě by byl ráj! Ale protože to nevím, trpím spolu s ostatními svobodnými, které tihle drogisti obtěžují. Ale jsme zase u té svobodné volby. Právě v hrůze před ní se ti slaboši schovávají ve světě klamu. Těmhle lidem asi není pomoci. Vždyť i pro léčbu ze závislosti je potřeba umět se svobodně rozhodnout. A pokud toho tihle lidé nejsou schopni, platí pro ně ověřená moudrost, že každý je svého štěstí strůjcem.

• Co tě napadá, když sleduješ dlouhý seriál státotvorného procesu od posledních voleb?
  Tatínkova slova, která v podobných situacích pronášel: ,,Jen aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!"

• Jsi ráda Češkou nebo by se ti líbila jiná mentalita? Vytvoř, prosím, ideálního Čecha dodáním ingrediencí jiných národů do české povahy!
  To je krásná otázka! Takže za prvé: Jsem. Tedy jsem ráda, že jsem Češka. Ideální Čech? Zřejmě tím myslíš muže. Začnu tedy nejdřív tím, jak by měl takový Čech vypadat. Neměl by být malý, ani být střední postavy. Neboť – jak tvrdí Platon, muže krásného ,,dělá" jen postava. Hebkým vlasem či ladnou chůzí se mohou chlubit leda ženy, prohlašoval tenhle řecký mudrc. A jakou by ideální Čech měl mít povahu? Z ingrediencí jiných národů bych do ní dodala: notný kus francouzské galantnosti (na té bych vůbec nešetřila) a vlastenectví, britské statečnosti, německé důkladnosti, italské bezprostřednosti, čínské trpělivosti, velkou odměrku židovského obchodnického talentu, a nakonec bych to vše dochutila hrstkou španělského temperamentu, lžičkou skandinávského stoicismu a špetkou skotské spořivosti. A dala bych si přitom velký pozor, abych tomu idolu nezničila jeho českou vynalézavost a smysl pro humor. Toť vše.

• O spisovatelích se říkalo, že jsou svědomím národa. Teď už se to nenosí, ale kdyby, k čemu bys jako takové svědomí měla potřebu se vyjádřit?
  Nejspíš k tomu, aby lidé nezapomínali na to, že na světě jsou i jiné – mnohem důležitější věci, než je mamon a touha po moci. Aby přemírou techniky nepřipravovali své potomky o teplo lidského vztahu, o lásku k mateřskému jazyku. Aby lidé neohýbali hřbety před velkými národy a dějiny své země nikdy nezatracovali.

    KVĚTA SLAVÍKOVÁ