DOVOLTE, abych se představil (a)

DOVOLTE, abych se představil (a)

Tato věta jako by se vytratila z našeho advokátního slovníku. Nezdá se vám? Určitě nejsem sama, kdo ji postrádá při výkonu profese. Snad právě proto, že ta věta má tak nespravedlivý osud si možná ani neuvědomujeme, že existuje. A přitom má své jedinečné poslání - otevírá jako kouzelný klíč cestu ke komunikaci. Kdo mi nevěří, ať se rozhlédne kolem sebe. Na příklad u soudu, před jednací síní. Jistě nereptám jen já, že se mi obtížněji pracuje, protože nevím, (správněji: jen tuším), kdo že je ten pán či paní, slečna či mladý muž procházející se po chodbě (stojící, chodící, sedící či bloumající), který (á) si mě prohlíží (okukuje podezřele, pohrdavě, zvědavě, suverénně, plaše...), popřípadě po jeho spiklenecké konverzaci s klientem (na téma: tamhleta je ta moje..., tamhle je ten grázl..., se svojí advokátkou..., já se jí divím, že ji /ho/ může zastupovat - a s advokátovým uklidněním: my /lépe já/ s ní /s ním/ zatočím/e/!) si uvědomím, že je to právní zástupce (kyně) protistrany s nímž (s níž) změřím dnes poprvé své profesionální síly. Nejsou to příjemné pocity; nezvykla jsem si na ně, zvykat si na ně nechci a nebudu. Ta věta v nadpisu je jedním z pilířů lidské komunikace. Dovolím si tvrdit, že i na ní ,,stojí svět". Tím, že je vyslovena, klade základní kámen jednání, dává obrázek o tom, s kým budu mít tu čest... Dovede naladit psychiku jednajících: zlomit rozladěnost, zvrátit úmysl nepřipustit kompromis, protože ,,mi jde o princip". Určitě je i dobrým podkladem pro (staronovou) mediaci. Přesto je ponechávána neprávem v zákoutích našeho kolegiálního kontaktu. Tohle všechno jsem si uvědomila při návštěvě advokátní kanceláře mé milé kolegyně, která mě pozvala na studijní kroužek. Ponechám stranou radost, že tradice studijních kroužků zaplaťpánbůh nevymizela, a její - zřejmě ojedinělý - plamínek semtam ještě zaplápolá. Nenechám však stranou radost, že se dostavili mladí koncipienti i z jiné advokátní kanceláře. Tématem byl stavovský předpis - Pravidla profesionální etiky. Přece jen je to jiné slyšet vyslovovat nahlas slova, věty a celá souvětí stanovující pravidla chování, než si je jen přečíst. Když je vysvětlovala moje pečlivá kolegyně svým pozorným posluchačům, ozývala se mi v hlavě stále neodbytněji ona věta uvedená v nadpisu. Vždyť ta věta v sobě zahrnuje celý projednávaný předpis! zvolala jsem v duchu. Nevraživost účastníků řízení přebírají na sebe mnohdy i jejich advokáti v přístupu ke kolegovi a protistraně. Jako by to patřilo k nepsaným pravidlům. Proč to říkám? Pozdravení od kolegy či dání přednosti při vstupu nebo odchodu z jednací síně se nenosí. V praxi jde o takovýto obrázek: rozohněný, resp. jinak emotivně naladěný kolega mi přišlápne nohu ve dveřích, nebo mi přibouchne před nosem dveře: "To máš za to náno,žes byla tak protivná!" Odpovědi od kolegy na dopis se nedočkám, popřípadě až poté, kdy ji urguji prostřednictvím jeho sekretářky či záznamníku. Když si vezmu na pomoc ona ,,Pravidla", dozvím se z jeho ironického hlasu, že na Komoře jsou na takové kverulanty jako já zvyklí... Dlouholetá praxe v tomto krásném cechu nazývající se advokacie mi dovoluje zajásat nad tím, když se setkám s pravým opakem toho, co jsem napsala výše. S noblesností kolegyně, s vybroušeným chováním kolegy, kteří si snad ani neuvědomují, že svým chování naplňují předpis zavazující nás advokáty, jak se chovat. Ověřila jsem si, že tito lidé přirozeně mluví i spisovnou mateřštinou a využívají krásu českého jazyka... Zdravím vás, pane magistře ze společné advokátní kanceláře v Praze! zdravím vás, milé kolegyňky ze studijního kroužku! Děkuji vám, milí kolegové, za zdvižené obočí, za pokynutí ruky, za kývnutí hlavy..., prostě za vše, čím projevujete potěšení z byť jen letmého setkání. Zdravím vás všechny, kteří vnímáte své míjející se kolegy kdekoliv... Vážím si všech vašich projevů kolegiality.

    JUDr. Marta E h l o v á
    V Praze dne 4. března 2002
    VYŠLO V Č. 5/2002 BULLETINU ADVOKACIE