Když jsem pozdravila a představila se mu, podal mi ruku a se zájmem si mě prohlížel.

"Nu, pojďte dál," vyzval mě.

Překročila jsem práh ateliéru a nasála vůni barev a malířského náčiní. Ocitla jsem se v úplně jiném světě, než byl ten za dveřmi. Ani jsem se nedivila, že tady pan profesor nevnímá nějaké to ťukání na dveře.

Měla jsem dojem, že se tváří, jako by mě neviděl poprvé. Ale zároveň jsem velmi dobře věděla, že jsme se nikdy předtím nepotkali. Teprve později se měl tento můj pocit potvrdit.

Po chvilce vzájemného pozorování jsme se dostali k důvodu mé návštěvy. Byl poměrně prozaický: dlouholetý přítel naší rodiny, akademický malíř Bojmír Hutta, přijel v prosinci 1964 do Prahy jako zástupce Městské galerie v Chebu a přivezl s sebou obraz Karla Svolinského. Obraz znázorňoval dva staré šašky se skloněnými hlavami, kteří se o sebe unaveně opírali zády. Toto dílo totiž galerii tematicky nevyhovovalo, a proto ho měl pan profesor vyměnit za jiné. Všechno bylo předem vyjednáno, šlo jen o předání. Bojmír Hutta věděl, že výtvarné umění mám ráda, a tak mě tím úkolem pověřil.

Nyní jsem tedy předala panu profesorovi obraz i průvodní dopis a chystala se k odchodu. Pan profesor však teprve v té chvíli ožil. Bylo na něm vidět, že úřední jednání nejsou zrovna jeho silnou stránkou.

Pokynul rukou k židli vedle svého pracovního stolu. Posadila jsem se a prsty si začala kroutit špičku copu. Světlé dlouhé vlasy jsem tehdy nosila spletené do copu, který mi splýval přes pravé rameno. Už ani nevím, co mě to napadlo, ale z ničeho nic jsem začala mluvit o sobě.

"Budu studovat práva. Stejně jako kdysi můj tatínek," slyšela jsem se říkat.

V modrých očích pana profesora se objevilo nepředstírané překvapení.

"Vy? S tím copem?" zeptal se.

"To už ho mít nebudu," obhájila jsem se rychle.

"Ale to by byla škoda! Takový právník s copem – to je přece báječné!" zvolal.

Nabídl mi čokoládový bonbon z bonboniéry Mon chéri. Tyto bonbony, zabalené do růžového vroubkovaného staniolu a průhledného celofánu, se během následujících let staly neodmyslitelnou součástí každé mé další návštěvy jeho ateliéru.

Vzala jsem si jeden a pan profesor také. Aniž jsme si to uvědomovali, s bonbonem v puse jsme jezdili nehtem po staniolu, takže se brzy podobal miniaturnímu stříbrnému zrcadlu. Byli jsme tím natolik zaujati, že jsme na sebe téměř zapomněli.

Teprve po chvíli nám došlo, že jsme měli stejný nápad. Ani v budoucnu jsme staniol z bonbonů nezmačkali, ale vždy vyhladili nehtem a pak skládali do komínku, který na rozlehlém pracovním stole časem vyrostl do pěkné výšky.

"Také maluji," řekla jsem k vlastnímu překvapení dost důrazně. Vzápětí jsem se sama sebe lekla; proboha, aby si pan profesor nemyslel, že se chci přirovnávat k němu, nebo že dokonce zlehčuji malířské umění! Ani to ode mne není slušné! vyčetla jsem si v duchu.

On však zareagoval s pochopením.

"No prosím, to je pěkné. A copak malujete?"

"Hlavně figury. Tanečnice. A pak velikonoční vajíčka."

Pan profesor se začal vyptávat, jaké tanečnice maluji.

Vysvětlila jsem mu, že je nekreslím jen při tanci na jevišti (jako třeba kolombínu s harlekýnem), ale i v trikotu při zkouškách baletu, například u tyče. Rovnou jsem dodala i vysvětlení, že malování kraslic je moje záliba.

"Vzory na kraslice kreslím černou tuší, ne voskem. Pak je vybarvuji vodovkami a kontury tuší ještě zvýrazňuji, takže vajíčka vypadají jako krajková. Je to velká práce, ale mě to baví," podávala jsem vyčerpávající výklad.

Svolinský dobře poznal, že tato moje zpověď pramení především z rozpaků, a aby mě nezklamal, zatvářil se, jako bych mu právě prozradila něco úžasného.

"Vida!" prohlásil. "Tak vy jste takový všeumělec."

Jeho tvář prozrazovala, že se tím rozhovorem baví. Opět pokynul rukou k bonboniéře.

"Další jsou v rezervě," ujistil mě.

Anotace

Rozsahem sice nevelká, o to však pozoruhodnější kniha vzpomínek na jednoho z předních českých výtvarných umělců si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem zhodnotit celé malířovo dílo. Není ani nudnou životopisnou studií, ani vyčerpávající monografií, ale o to upřímnější a opravdovější vzpomínkou na člověka, jenž dokázal i těm nejvšednějším věcem vtisknout punc originality a obohatit život lidí, kteří s ním přišli do styku. A jako život sám, tak i tyto vzpomínky jsou někdy veselé, jindy smutné, jednou dramatičtější, podruhé plynou poklidným tempem. Karel Svolinský, umělec "vpravdě národní", je nesmazatelně vepsán do výtvarné paměti národa. Snad každý zná jeho slavné kytice, ale i známky, vitráže, grafické listy a řadu tzv. oficiálních prací. Ne každý si samozřejmě při pohledu na příslušné výtvarné dílo vybaví malířovo jméno, ale charakteristické tahy jeho štětce jsou obecně povědomé. Kdo z nás měl však to štěstí a setkal se s ním osobně, mluvil s ním nejen jako s uznávaným výtvarníkem, ale jako s člověkem, který má své slabůstky i libůstky, své hračky i oblíbence? Kdo z nás ví, jak vypadal jeho soukromý život na sklonku let? Marta Ehlová však to štěstí měla a Svolinský byl jejím opravdovým přítelem. A dnes díky autorčinu přirozenému nadání uchovat krásu vzpomínky v libozvučné jazykové podobě i díky její velkorysosti se můžeme i my ostatní pokochat krásou prací, které ani s uplynulými čtyřiceti lety nic neztratily ze své působivosti. Před námi tak mohou defilovat nikdy nepublikované obrazy, původně určené jen autorčiným očím, můžeme se spolu s ní těšit z nespočetných drobných grafik, kreseb i básní, které ona sama inspirovala, iniciovala nebo jinak vyvolala v život. Sovičky stejně jako jarní květiny, užaslé obličeje stejně jako kytice prozradí na "svého" pana malíře mnohé – především jeho laskavost, nekonečnou lidskost a vcítění do duše mladé dívky, jež mu tehdy sice byla o víc než půlstoletí vzdálena věkem, nikoliv však schopností citlivě vnímat krásu a předávat ji dál všem, kteří v duši zůstali dětmi, co dovedou tiše žasnout nad mnohotvárností přírody a její nádherou. Pro znalce Svolinského díla možná bude tato kniha překvapením, protože obsahuje hojný počet dosud nikdy nepublikovaných prací, které jsou součástí soukromé sbírky. Pro milovníky výtvarného umění pak bude doslova lahůdkou vynalézavé grafické zpracování Karla Aubrechta, který citlivě zakomponoval víc než čtyři desítky barevných skic, akvarelů a kreseb do autorčina textu. Pro všechny čtenáře je pak určen malý dárek, který je vložen do knihy. Je to pozdrav, který nám všem prostřednictvím Marty Ehlové posílá před propast století malíř Karel Svolinský. Oběma jim za to patří velký dík. Vychází v limitovaném počtu 500 výtisků v krásném grafickém zpracování včetně barevného grafického listu. Vhodný dárek pro milovníky a znalce výtvarného umění.

Intimní výpověď autorky, která se stala pro stárnoucího Mistra zřejmě poslední múzou.

Jako mladou dívku jí náhoda přivedla do ateliéru Karla Svolinského a z náhodného setkání vznikl vztah, který ukončila až neúprosná smrt. Vztah na jedné straně mladinké (a půvabné - viz foto) nezkušené dívky a stárnoucího a ne zcela pochopeného umělce. Stal se jí přítelem i rádcem a jejich přátelství se rozšířilo postupně i na obě rodiny. Setkání Svolinský komentoval pohotovými kresbičkami a různými výtvarnými hříčkami, které jsou v knize rovněž reprodukovány.