Marta Ehlová

"Náš" dům v Praze jsem nepřijala hned za svůj domov, musela jsem si na něj zvyknout. Nejdřív jsem si ho jen okukovala.

Však jsem kvůli tomu také jednou div nepřišla o život. Alespoň tak to tvrdíval pan Bánek z pátého patra, který mě měl údajně zachránit. Došlo k tomu takhle: krátce po nastěhování jsem si v dolním mezipatře spletla dvoudílné okno vedoucí na dvůr s vchodovými dveřmi, otevřela ho a chtěla jím projít. Vtom mě někdo zezadu chytil za ruku. Když jsem se vzpamatovala z leknutí a otočila se, viděla jsem před sebou stát neznámého pána v tmavém kabátě. Něco drmolil a rukou přitom ukazoval na skleněnou stříšku pod oknem. Pochopila jsem, že mě hubuje za to, že jsem mohla propadnout a snad se i zabít.

On tehdy přeháněl – ta stříška by mě určitě unesla. Později jsem ji potajmu prozkoumala a zjistila, že její sklo se zapuštěným železným pletivem bylo dost silné.

Pan Bánek byl prvním člověkem z "našeho" domu, na kterého si díky té příhodě pamatuji. Chtěl být zřejmě důležitý. Vycítila jsem to svým dětským pudem, a proto jsem mu naschvál nepoděkovala a doma ani jinde to neřekla.

Kdykoliv mě Bánek viděl, připomínal mi své zásluhy. Pokud to nevyřkl, určitě na to myslel. Poznala jsem to podle toho, jak se na mě podíval nebo jak zvedl obočí. Tyhle grimasy mi byly protivnější než on sám.

Praha mi byla bližší kupodivu mnohem dřív než dům. Učarovala mi totiž dvěma věcmi: výtahem zvaným páternoster, který se nacházel v budově, kde tatínek pracoval, a inkoustovou tužkou na pružině ve vrátnici tohoto úřadu.

Často jsme s maminkou chodili tatínkovi naproti a navštěvovali ho i v kanceláři. Protože byla umístěna v jednom z nejvyšších pater, jezdili jsme výtahem. Nejprve se však maminka zapsala do knihy návštěv. K těmto zápisům byla určena tužka na pružině, připevněná k tyčce na kulatém podstavci, který stál na stolku před okénkem vrátného. Pružina se podle maminčiných tahů natahovala a smršťovala jako had. Sotva maminka dopsala a pustila tužku z ruky, pérovala ta "inkoustovka" jako gumový panáček. Bratr, sestra ani já jsme od ní nemohli odtrhnout oči. Maminka si brzy všimla našeho zájmu a příště pověřila zápisem bratra. My se sestrou jsme mu to trochu záviděly, ale nemohly jsme nic dělat – on jediný uměl "doopravdy" psát.

Bratr se však zachoval vždycky kamarádsky: psal naschvál hodně pomalu a kroutil přitom tužkou do všech stran, aby se pružina co nejvíc natahovala. Když se vrátný nedíval, cvičil s ní ještě víc, aby nám i sobě tu radost prodlužoval.

Otevřené kabiny výtahu, který jezdil bez přestání stále dokola, nám připadaly jako velké dřevěné krabice. I když "páternoster" znělo trochu tajuplně, nebylo pro nás zase až tak neznámé: Páter říkala naše babička velebnému pánovi v kostele Svaté Ludmily.

My děti jsme nikdy předtím takový výtah neviděly. V "našem" domě byl výtah úplně jiný. Měl dveře a hlavně – zastavil, když bylo potřeba. Zprvu jsme se proto bály jezdit touhle prapodivnou zdviží. Co kdybychom nestačily včas vystoupit? To bychom pak jezdily pořád dokola? strachovaly se naše dušičky.

Brzy jsme se ale osmělily. Zjistily jsme, že nejlepší je do kabiny rychle naskočit a v cílovém patře vyskočit. Předháněly jsme se, kdo bude první uvnitř, a sotva jsme to dokázaly, honem jsme se už zase chystaly ven.

Byla to báječná hra. Vyváděly jsme při ní jako na hřišti a úplně jsme zapomněly, že se nacházíme ve "vážené" úřední budově. Maminka nás napomínala a hrozila, že nás s sebou víckrát nevezme, ale nám bylo jasné, že to nemyslí vážně. Slibovaly jsme jí proto hory doly a vyškemraly si na ní pokaždé ještě jednu jízdu.

Vrátný se nás obvykle zastával. Říkával, že podobně vyvádějí všechny děti.

Ten stroj byl pro nás i velkou záhadou. Jak je možné, že nemá začátek ani konec? A zastaví se vůbec někdy? A co by se stalo, kdyby v něm někdo zůstal? To by pak jezdil nohama vzhůru?

Cestou domů jsme vymýšlely, co všechno by se mohlo ještě stát, a překřikovaly se přitom tak, že nás bylo slyšet všude kolem.

Bratr o mých a sestřiných nápadech tvrdil, že to jsou blbé řeči, a obracel přitom oči v sloup. Jediný, kdo nám to všechno mohl vysvětlit, byl tatínek. Byl v té budově přece jako "doma". Vyzvídali jsme proto na něm a o překot žadonili o odpověď. Tatínek v takových situacích prokazoval pokaždé až obdivuhodnou trpělivost.

"Inkoustovka" na pružině ve vrátnici tatínkova úřadu a výtah opisující své nekonečno byly nejen velkými lákadly našich výprav za otcem, ale patřily i k prvnímu poodhalení města, které jsem si časem přivlastnila, zamilovala se do něj a považuji ho dodnes za své.

Jakpak bych se pak neměla nadchnout i domem na Královských Vinohradech! Vždyť už název "Královské" znamenal přece pohádkové...

"Náš" dům v krátké ulici nad Národním muzeem v Praze vypadal krásně. Jeho fasáda z podlouhlých bílých kachlíků vyrobených v Západočeských kaolinkách (jak to oznamoval nápis vyrytý na jednom z nich) mu dodávala vznešenost a eleganci. Kromě "našeho" domu měl podobnou fasádu jen naproti stojící dům. Jeho zažloutlému kachlíkovému plášti však chyběl půvab. Vypadal spíš jako sepraný baloňák než elegantní převlečník. Nemohl proto "našemu" domu konkurovat.

Každé z pěti pater shlíželo do ulice širokými okny. Do domu se vcházelo prostornými dveřmi zapuštěnými do výklenku obloženého mramorem. Své obyvatele a návštěvníky vchod vítal skleněnou náručí rozměrných tabulí zasazených do kovového rámu, leskem připomínajícímu zrcadlo. Na vnitřní straně rámu byl u kliky připevněn železný štítek s informací: Originál ZEUS zavírá sám. To mě přitahovalo; nevěděla jsem, kdo to je, ten Zeus. Představovala jsem si ho jako neviditelného vrátného, který číhá u dveří, aby je mohl zavřít pokaždé, když někdo vchází nebo odchází. Až později jsem pochopila, že originál Zeus je ten prapodivný přístroj válečkového tvaru se dvěma vidlicemi, který spojoval dveře s rámem. Byl namontovaný zcela nahoře, a proto jsem si ho dlouho nevšimla.

Vstupní výklenek dosahující do výše prvního patra svým mramorem a sklem dával vchodu velkolepý ráz. Celou noc býval osvětlen stropní lampou ozdobenou skleněným širmem ve tvaru šipky. Na jedné ploše širmu se kovově lesklo číslo domu a nápis KRÁLOVSKÉ, na druhé straně nápis VINOHRADY.

V přízemí domu byl ještě jeden výklenek s dveřmi, stejně vysoký a rovněž mramorem obložený. Ten ale zdaleka nebyl takový jako ten vchodový. Dveře byly dřevěné, vedly do garáže a byly natřené na černo. Od chvíle, kdy jsem je uviděla poprvé, jsem si představovala, že se za nimi skrývá něco strašidelného. Docela se mi ulevilo, když jsem pak zjistila, že je to jen garáž.

Podobné pocity strachu jsem také měla u tří podlouhlých otvorů v průčelí domu. Šklebily se do ulice těsně nad chodníkem zaprášenými skly, vyplněnými drátěným pletivem. Byla jsem ráda, že jsou tak nízko u země, protože aspoň nebyly tolik na očích.

Ty otvory ústily do prádelny, sušárny a kotelny v suterénu.

Kotelna pro nás děti byla místem skoro neznámým a dlouho jím zůstala; zato prádelnu a sušárnu jsme měly brzy dobře prozkoumanou.

Prádelna byla prostorná místnost, kde kralovala obrovská bubnová pračka a velký žlab na máchání prádla. Betonová podlaha se mírně svažovala do středu, ke kanálku zakrytému mřížkou. Tudy odtékala voda jak z pračky, tak z hadice, jíž se při úklidu po praní podlaha stříkala. Voda zpěněná mydlinkami nad kanálkem vytvářela pěkné jezírko, které mizelo jen pozvolna a zanechávalo po sobě šedobílé škraloupy.

Kameninový žlab byl jedním z důvodů, proč jsme mamince rády pomáhaly při praní. Dovolovala nám totiž vlézt si do něj a "zařádit" si.

V průčelí prádelny stál velký stůl s nohama zkříženýma do písmene X; býval vydrhnutý doběla a krásně voněl dřevem.

Sušárna nás děti neměla čím nalákat: mandl, stejný stůl jako v prádelně, šňůry na prádlo natažené přes celou místnost, to pro nás nebylo nic zajímavého.

Přesto jsme si i zde časem našly něco, co se nám líbilo. Byl to elektroměr přimontovaný na zdi. Každý, kdo s ním měl zacházet, byl předem poučen: stiskem zapni, tahem vypni. Tak to bylo vyryto na bakelitové paličce, kterou se ovládal. Pod maminčiným dohledem (a občas za její pomoci) jsme my děti tyto příkazy s radostí plnily.

Ale to nebylo všechno. K přístroji patřil ještě sešitek a inkoustová tužka. Sešitek visel na hřebíku a tužka k němu byla přivázaná šňůrkou. Obé sloužilo k zápisům spotřeby elektřiny po mandlování.

Sešitek měl již notně zohýbané rohy a tím trochu připomínal pootevřený vějíř. Na jeho linkách se vznášely číslice a písmena, jimiž se prezentovali uživatelé této části suterénu. Našla se tu všehochuť "krasopisů", na něž byla docela pěkná podívaná: od zakulacených, pečlivě vykreslených tahů přes ledabyle načmárané klikyháky po velkoryse vzletné čáry. Všechny rukopisy odpovídaly povaze pisatelů.

Díky maminčině vstřícnosti jsme se i my děti zde zvěčňovaly a tím na sebe prozrazovaly, jaké jsme. Cítily jsme se přitom dospěle a důležitě.

Anotace

Již třetí kniha (předchozí Zelená vrátka s lampionem a Můj přítel K. Svolinský ) čtenáři i kritikou oceňované pražské spisovatelky líčí s humorem a pochopením osudy jednoho vinohradského činžáku prostřednictvím nesmírně zajímavých životů nájemníků jednotlivých bytů. Činí tak s laskavostí a pochopením a nastavuje překvapivě živé zrcadlo době nedávno minulé i přítomné. Stává se neokázalou kronikou doby nazírané osudy zdánlivě nenápadných i známých lidí, kteří mezi námi žijí.

Anotace

Výstavný dům v reprezentativní čtvrti hlavního města je mlčenlivým hrdinou milých, hřejivých vzpomínek na dobu spisovatelčina mládí.

Do krajiny dětství jen vzdáleně doléhají ozvěny politických a společenských změn, které nastaly po skončení druhé světové války. Dům je němým svědkem rodinných dramat, jež proměňují osudy jeho obyvatel. Laskavé, lidskostí a pochopením prodchnuté vyprávění známé autorky věrohodně vykresluje tehdejší způsob života s jeho kladnými i stinnými stránkami.

DŮM NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH

Anotace

Anotace

Odkazy :